Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


DNEŠNÍ PŘÍSPĚVKY : JAN URBAN-VLASTIZRÁDCE !

22. 6. 2015

ZPRACOVAL : ING.ZDENĚK BECK

​ ​Tak se nám konečně ten Jan Urban konečně pořádně "odkopal". Jeho podpora Schwarzenbergra nebyla žádná náhoda, útoky proti Miloši Zemanovi byly od něho zcela cílené a podlé .....      Horší je mnozí naši občané nepochopí, nebo ani nechtějí pochopit, o co "pravdoláskařům" ve skutečnosti jde. Zvláště v Praze je mnoho občanů, napříč politickým a věkovým spektrem, kteří jim pořád "věří".  O sdělovacích prostředcích, v čele s ĆT, ani nemluvě.  L......

Otázka svědomí

Jan Urban 

17. 06. 2015 | 12:22 

Přečteno 2152 krát 

Pošli e-mailem

Motto: „My Němci jsme skutečně bez výjimky povinni vidět v otázce naší viny jasně a vyvodit z toho závěry. Zavazuje nás naše lidská důstojnost. Už to, co si o nás svět myslí, nám nemůže být lhostejné, neboť víme, že patříme k lidstvu, jsme nejprve lidmi, a pak teprve Němci.“ 
Karl Jaspers – Otázka viny, 1945-6



Jsme nejprve lidmi, a pak teprve Čechy. Máme závazek vůči naší lidské důstojnosti. Jsme povinni vidět v otázce naší viny jasně a vyvodit z toho závěry… Nebo jsme jediní na světě bez viny? 

V roce 1945 byla československá armáda na území vlastního státu zcela v područí Sovětského svazu. Sovětská strana kontrolovala československou armádu do konce války prostřednictvím přímých operačních rozkazů a styčných důstojníků, ale od ledna 1945 především stoprocentní kontrolou komunisty tvořeného Obranného zpravodajství a sítě personální politiky, výzbroje, vojenského výcviku a „osvětových důstojníků“ v každé jednotce. Rozhodující část zpravodajské činnosti OBZ, která vznikla na rozkaz sovětských míst a bez vědomí československé vlády, byla přitom od první chvíle zaměřena proti zájmům republiky, ústavnímu pořádku, demokracii a ve prospěch cizí moci.

Do 30. prosince 1945 přitom trvala takzvaná branná pohotovost státu a Sovětům podřízená armáda, doplňovaná urychleně odvodem branců na více než tři sta tisíc mužů (a žen), byla pověřena i úkoly ochrany veřejného pořádku. Rozkazem ministra národní obrany generála Ludvíka Svobody byly pod kontrolu OBZ, tedy opět pod přímou kontrolu Sovětů, překvapivě převedeny i všechny bezpečnostní složky ministerstva vnitra včetně policie. V Africe devatenáctého a první poloviny dvacátého století by byl podobný stav popisován v termínech koloniálního útlaku. V České republice je ještě sedmdesát let po válce mnohými považován za „osvobození“ a „obnovu demokracie“.

Etnická čistka Němců ze střední Evropy se po roce 1943 stala strategickým cílem Sovětského svazu. Identický cíl měla i československá politika odvety za Mnichov a okupaci. Vyhnání Němců, etnická homogenizace území při současné změně ústavních pořádků a vlastnického práva se staly „svatou věcí národa“. Cena za spojenectví s fanatickou diktaturou se k dosažení takto „revolučních“ cílů nezdála až tak vysoká. 

Společný sovětsko-československý zájem na poválečné likvidaci německého živlu v Československu si vyžadoval dlouhodobou přípravu. Přes snahu o utajení se dochovala celá řada usvědčujících dokumentů, vojenských rozkazů a usnesení československé vlády, ze kterých nelze dospět k jinému závěru, než že i takzvaný divoký odsun byl dlouhodobě plánován, centrálně řízen a koordinován se sovětskou armádou. 

Jednotky československého armádního sboru měly okamžitě po skončení bojových akcí dost prostředků k obsazení hranic, ale přesto byly k tomuto úkolu jako první vyslány formálně nepravidelné formace tzv. velitelství Alex, jednotky „partyzánů“ a Revolučních gard, které na řadě míst okamžitě zahájily už koncem května 1945 zastrašovací akce a násilný odsun německy mluvícího obyvatelstva.

Vláda, stejně jako prezident, měla o dění v pohraničí velmi dobré a pravidelné informace. Vyplývá to z řady dokumentů, například ze zápisů o schůzích československé vlády Národní fronty. Na 21. a 22. schůzi vlády ve dnech 23. a 25. května 1945 se projednávaly body „nucené vystěhování německého obyvatelstva, návrh na zřízení zvláštního úřadu pro vystěhování Němců a Maďarů a kolonizaci jimi opuštěného území“ či „ odsun německého obyvatelstva z Československa, souhlas Rudé armády s urychleným vystěhováním pražských Němců“ atd. Prezident i jeho žena byli opakovaně upozorňováni na nelidské podmínky a násilnosti páchané i na německých antifašistech a Židech, ale nikdy nereagovali. Edvard Beneš ve svých veřejných vystoupeních naopak vědomě pomáhal vytvářet atmosféru etnické nesnášenlivosti a „vylikvidování“ německého problému…

V obavách před nesouhlasem západních spojenců se většina rozhodovacích aktů a rozkazů československých orgánů utajovala. Velká část pokynů byla předávána pouze ústně, jak dokládají například záznamy Velitelství VO 1 z 9. a 10. června o sjednání ústní dohody s veliteli Rudé armády nebo usnesení ÚV KSČ ze 4. června 1945: „Ústředí nebude vydávati žádné písemné pokyny o otázce sudetských Němců. Pokyny budou dávány jen ústně.“

Teprve pokud odmítneme dodnes rozšířenou interpretaci o spontánnosti násilí v začátku vysidlovacích operací a současně vezmeme v úvahu snahu o maximální utajení a vliv Sovětům podřízených zpravodajských sítí v československé armádě, můžeme porozumět a vysvětlit i jednotlivé, zdánlivě nepochopitelné incidenty, provázející a zrychlující počáteční násilnou část vysidlovacích operací.

Ukažme si to na příkladu známého masakru dvou set šedesáti pěti převážně německých uprchlíků ze Slovenska, které na cestě domů z nuceného pobytu v západních a severních Čechách povraždilo komando 4. brigády (17. pluku) v noci na 19. června 1945 na Švédských šancích u Přerova. 

Dosavadní interpretace zdůrazňovala, že šlo o osamělý čin mravně méněcenného jednotlivce, poručíka Karola Pazúra z Obranného zpravodajství jednotky. Ten měl obelhat svého velitele, štábního kapitána Eugena Surovčíka, od kterého vylákal minimálně dvacet samopalníků první roty s tím, že OBZ má právo popravovat „esesáky“. Vybraní vojáci byli k vraždění civilistů údajně motivováni také tím, že některé z popravovaných měli osobně znát z Dobšiné a okolí. 
Na první pohled jde o snadno uvěřitelnou interpretaci. Díky soudnímu vyšetřování se dochovala řada výpovědí a soudních spisů, náčrty a fotografie místa popravy. Se znalostí kontextu a při podrobnějším zkoumání však začínají vyplouvat na povrch nečekané souvislosti.

Kontext

23. května vydává velení 1. ukrajinského frontu rozkaz všem vojskům frontu na území Československa „podporovat československé ozbrojené síly při očištění území od zbytků německé branné moci a jiných nežádoucích osob“.
6. června informuje ministr obrany Svoboda na poradě vojenských velitelů u prezidenta republiky o spolupráci s Rudou armádou při odsunu Němců, zapůjčování jejich nákladních automobilů. Hlásí, že už v této chvíli „překračuje hranice“ několik tisíc lidí denně.
7. června – Rozkaz VO 1 „k okamžitému zahájení příprav na odsun německého obyvatelstva z českých krajů“.
12. června – rozkaz Hlavního štábu Ministerstva národní obrany pro velitelství VO 1 k „vystěhování německého a maďarského obyvatelstva za hranice státu“.

Otázka: Jak pravděpodobné je, že v rozporu s rozkazy a praxí na celém území dostane jedna jediná velká uprchlická skupina Karpatských Němců ze Slovenska cestovní doklady, prověření NKVD a OBZ a povolení k návratu ze západočeského pohraničí na Slovensko – tedy přes a na území, pro která platily zcela opačné rozkazy? Jde o jediný známý případ pokusu Němců z území Československa, Polska a Maďarska o návrat východním směrem. 

Náhodné setkání?

Podle zatím zjištěných údajů přijel vojenský transport č. 2059 na přednádraží v Lověšicích 18. června v 6.15 hod. z Prahy vlakem č. 98917. Velitelem transportu byl nadporučík Felix Lehotáň od polního pluku č. 41, dělostřelecký oddíl. Ve vojenském vlaku mělo cestovat šest různých jednotek, včetně části bývalé 4. brigády 1. československého armádního sboru, nově 17. pěšího pluku, které velel štábní kapitán Eugen Surovčík. Transport zastavil na koleji č. 7, a měl počkat na uvolnění přetížené trati na Bratislavu. Kolem poledne potom na spádoviště přednádraží dorazil i repatriační vlak s uprchlíky z několika zemí, který zastavil na koleji č. 9. Mělo jít o osmdesát vagónů, z nichž každý byl ozdoben vlajkou státu, odkud uprchlíci pocházeli. Podle vzpomínek byly na lokomotivě portréty prezidenta Beneše a Stalina a sovětská i československá vlajka.

Doposud se věřilo, že toto setkání bylo úplně náhodné. Ale co když tomu tak nebylo? Oba vlaky přijely do Lověšic nejspíše po stejné trase z Prahy v rozmezí necelých šesti hodin. Všechny uprchlické transporty sestavovala podle jmenných seznamů československá armáda. Obranné zpravodajství, v úzké spolupráci s orgány SMĚRŠ a NKVD, detailně prověřovalo každého jednotlivce, aby se mezi uprchlíky nebo odsunovanými neukrývali nacisté nebo příslušníci SS. Podle svědectví Rudá armáda v Rumburku dokonce vydala zvláštní povolení osmi prověřeným mužům z uprchlického vlaku, oblečeným do šedých německých uniforem s československou trikolórou a páskou s nápisem Poriadková policia pro zajištění pořádku při transportu. Byli mezi nimi i účastníci Slovenského národního povstání. 

Otázka: A co když OBZ setkání obou transportů předem připravila? Nemohla o něm totiž nevědět.

Znepokojivé nelogičnosti

Pokud totiž připustíme možnost, že přerovský masakr byl cynicky a předem připravenou provokací k vyvolání strachu a paniky mezi Němci, začne řada zdánlivých nelogičností dávat smysl. V těch dnech se naplno rozeběhl tzv. „divoký odsun“. Výjimku tvořily jenom západní Čechy, kde ještě stála americká armáda. Tam byl klid. Prakticky u všech násilností na území státu z těchto pár týdnů (Postoloprty, Krnov, Brno, Praha) bylo Obranné zpravodajství. Armáda neudělala nikdy nic k jejich zastavení. Prezident Beneš (Plzeň, Praha, Tábor 15. a 16. června) i členové vlády ve veřejných projevech vědomě rozněcovali protiněmecké vášně.

Přerov byl pro něco podobného ideální scénou. Od začátku května, kdy jednotky SS brutálně potlačily přerovské povstání, uplynulo jen několik týdnů. Desítky mučených a popravených vlastenců, mosty vyhozené při ústupu do vzduchu – to všechno bylo pro město stále ještě palčivou a žhavou přítomností. Hodně o tom věděl i štábní kapitán Eugen Surovčík. Velel totiž jednomu z posledních útoků 4. brigády, která se po obsazení Holešova snažila 5. a 6. května postupem přes Rymice zabránit ústupu jednotek wehrmachtu z Přerova. Válku skončil o dva dny den později – právě v blízkém okolí Lověšic. Surovčík byl od roku 1941 důstojníkem Rychlé divize Slovenského štátu a byl dvakrát nasazen na východní frontě. Za svoje bojové zásluhy dostal nejenom dvě vyznamenání fašistického Slovenského štátu Za statečnost v boji, ale i německý Železný kříž. Po zranění a léčení se zúčastnil jako velitel Slovenského národního povstání a po jeho porážce se ukryl pod cizí identitou. Je velmi pravděpodobné, že byl převerbován orgány NKVD už ve chvíli, kdy v únoru 1945 nastoupil k nově formované 4. brigádě. 

Poručík Karol Pazúr měl velmi podobný osud. Příslušník Hlinkovy gardy a účastník antisemitských kraválů byl dobrovolně nasazen v Říši, zúčastnil se bojů Rychlé divize na východní frontě, byl zajat (tvrdil, že přeběhl) a naverbován ke spolupráci s NKVD… 18. června, necelé dvě hodiny po příjezdu vlaku, už požadoval na ONV v Přerově, aby mu byli vydáni věznění nacisté. Naskýtá se otázka proč? Pokud věděl o blížícím se příjezdu uprchlického vlaku a zatčené gestapáky chtěl zamíchat do připravované masové popravy německých civilistů, aby jí dodal zdání oprávněnosti, dávalo by to smysl. 

4. brigáda, čerstvě přejmenovaná na 17. pěší pluk 4.divize, byla navíc velmi zvláštní jednotka. Vznikla teprve v polovině února 1945 na Slovensku pod sovětským dohledem ze zbytků jednotek slovenské armády a partyzánských oddílů, které bojovaly v povstání, doplněných o znovu mobilizované vojáky Slovenského štátu. Byla doslova prolezlá agenturou OBZ. Pozoruhodné je její nasazení při odsunu Němců a Maďarů. Ministr národní obrany Ludvík Svoboda už 21. května osobně přivezl 3. prapor brigády do Jihlavy, odkud 9. a 10. června tito samopalníci vyhnali a vyvezli během jednoho dne deset tisíc jihlavských Němců až za hranice. 4. brigáda ještě koncem června a v červenci provozovala u bratislavské Petržalky koncentrační tábor, ve kterém bylo umučeno a zavražděno možná až několik stovek Němců a Maďarů. A sám Eugen Surovčík, postupně povyšovaný až na podplukovníka, se stal v říjnu 1945 zástupcem velitele 12 .pluku v Levicích a ještě v roce 1947 fungoval jako styčný důstojník armády pro nucené rozsídlení slovenských Maďarů a jejich deportace do Čech.

Otázka: Není těch „nesrovnalostí“, „náhod“ a „shod okolností“ trochu moc?

Porušení řádů nebo lži

Podle dodnes převládající verze událostí to muselo na přednádraží v Lověšicích vypadat takto: Pazúr spolu s osvětovým poddůstojníkem Bedřichem Smetanou označili všechny osoby z šesti vagonů repatriantského transportu včetně dětí za nacistické pomahače a zločince. Po domluvě s velitelem své jednotky Surovčíkem a neznámým sovětským styčným důstojníkem dostali od první roty k volnému použití nejméně třicet samopalníků. Z oněch šesti vagónů odvedli až na dvě výjimky všechny přítomné. Z transportu se zachránilo asi deset lidí, protože někteří odešli ještě před Pazúrovým příchodem do nádražní budovy pro oběd. Po vykopání jámy místními občany bylo po půlnoci dvě stě šedesát pět osob postupně popraveno. Střelba trvala nejméně pět hodin. Na nádraží si nikdo ničeho nevšiml a místní občané ze strachu mlčeli. 

Máme tedy věřit, že v rozporu s vojenskými řády nebyly transport a nádraží zabezpečeny postavením stráží. Že velitel transportu nebyl informován o pohybu desítek svých vojáků mimo prostor nádraží, takže Pazúrova skupina se po vraždě dokonce ubytovala v jednom z lověšických domů. Velitel transportu a nikdo z nejméně dvaceti důstojníků nezasáhli ani při zjevném rabování všech šesti uprchlických vagónů a přenášení kradených věcí do vojenského vlaku č. 2059. Nikdo si nevšiml, že z nádraží je odváděna pod hlavněmi samopalů velká skupina více než dvou set padesáti lidí, ponejvíce žen (120) a malých dětí do deseti let věku včetně kojenců (78). 

Místo popravy na Švédských šancích leželo na dohled, na návrší pouhých několik set metrů vzdušnou čarou nad nádražím a dva kilometry od centra Přerova. Po celou noc hořely na místě popravy dva velké ohně. Na takovou vzdálenost je fyzicky nemožné, aby nikdo neslyšel stovky výstřelů, většinou v salvách deseti až patnácti samopalů, a neviděl ohně nad vesnicí. Na fotografiích pořízených na místě popravy při tajné exhumaci hrobu v říjnu roku 1947 jsou přitom na konci pole, na kterém se vraždilo, jasně vidět první obytné domy vesnice… Podle některých výpovědí musely stráže, hlídající popravované na místě nad vesnicí, zastavovat i několik místních zvědavců. Jeden z nich, v uniformě československé armády, si mohl se svolením Karola Pazúra dokonce zastřílet do lidí…. Nikdy nebyl obviněn.

Několik výpovědí zmiňuje nejmenovaného nadporučíka Rudé armády, který se měl podílet na rozhodování o popravě civilistů. Takoví styční důstojníci ale v té době byli přiřazováni výhradně ke štábům vyšších jednotek československé armády. To by potvrzovalo dohady o tom, že součástí transportu byl i štáb celé 4. brigády, vedený dalším sovětským agentem a vlastizrádcem z roku 1968, náčelníkem OBZ brigády Viliamem Šalgovičem. Jednoduše řečeno, buď v podmínkách branné pohotovosti státu došlo v tomto případě k řetězovému a masovému porušení vojenských předpisů a v desítkách případů k selhání velení, nebo je nám i dnes předkládána k uvěření jenom sprostá a ponižující lež. Přitom rabování, vraždění civilistů, banditismus, stejně jako doprovodné krádeže osobních dokladů a cenností byly podle tehdy platných vojenských předpisů zločinem trestaným smrtí.

Vyšetřování, které nesmělo odkrýt pravdu

V Přerově noční incident přece jenom vzbudil pozornost. V dopoledních hodinách se proto ONV domluvilo s velitelem sovětské posádky plukovníkem Popovem, a ten s nimi poslal k vyšetření věci do Lověšic důstojníka NKVD. Pazúra našli v jednom z lověšických domů nad velkou hromádkou šperků a peněz. V té chvíli měli pachatele vražd i přiznání vojáka před domem, že v noci zastřelili „asi 242 kusů“. Toto setkání však netrvalo ani minutu. Pazúr se nejprve odmítl s představiteli československé civilní moci vůbec bavit a sovětskému důstojníkovi ukázal jakýsi rusky a na stroji psaný papír s razítkem. Ten poté jenom zasalutoval, s úsměvem odvedl šokovanou skupinku přerovských úředníků ven a beze slova vysvětlení odjel. Konec vyšetřování. Existovala jedna jediná organizace, nadřízená za všech okolností jinak všemocné vojskové NKVD, a tou byla její výkonná složka, obávaná SMĚRŠ. Název vznikl z ruského hesla Směrť špionam. Nebyla to normální kontrarozvědná služba, protože měla zároveň soudní i výkonnou pravomoc a podléhala pouze nejvyššímu politicko-vojenskému velení frontu. Měla svoji agenturní síť i ve Svobodově armádě. 

OBZ, které ve všem podléhalo sovětskému velení, sice provedlo formální výslech Pazúra 27. července 1945 v Ružomberku a Surovčíka 21. srpna 1945 v Levicích, ale celou věc uzavřelo. Nic se nestalo. Výsledek šetření provedeného přerovskými civilními orgány byl s celým spisem podle rozkazu poslán na komunisty ovládané Ministerstvo vnitra do Prahy, odkud po čase přišel vzkaz, že šlo o čin revoluční doby, který nebude dále vyšetřován…

Teprve v létě 1947, když se po několika článcích Svobodného slova začali o přerovský incident zajímat interpelující poslanci Národního shromáždění, začaly věc souběžně vyšetřovat vojenská i civilní prokuratura. Od prvního okamžiku jim ve vyšetřování bránila Státní bezpečnost. Olomoucký státní zástupce František Doležel se o tajné exhumaci hrobu na Švédských šancích v říjnu 1947 dozvěděl náhodou až den po jejím provedení. Šokovalo ho, že exhumaci nařídil osobně komunistický ministr vnitra Nosek, ale prováděl ji v režimu utajení zvláštní asanační oddíl armády. Těsně před 24. únorem 1948 musel odeslat vyšetřovací spis do Prahy. Den po Vítězném únoru byl zatčen a osm let vězněn…

Vojenská prokuratura vyslechla celou řadu svědků, ale daleko se také nedostala. Eugen Surovčík byl osvobozen pro "nedostatek důkazů", Bedřich Smetana, obžalovaný i kvůli desítkám vražd v koncentráku na Petržalce, zmizel v zahraničí a nikdo z důstojníků osudného repatriantského transportu nebyl obviněn. Jediným „potrestaným“ byl Karol Pazúr. Jeho trest požadoval i komunistický ministr informací Václav Kopecký, rozezlený publicitou, které se masakru civilistů na Švédských šancích dostalo na pár týdnů v západním tisku. Konečný trest dvaceti let žaláře padl až po Únoru. Prezident Gottwald ho nejprve snížil na osm let a v lednu 1953 masového vraha Pazúra omilostnil. Sovětský agent a donašeč StB získal status odbojáře, přestože byl členem Hlinkovy gardy. Ještě koncem sedmdesátých let byl místopředsedou Zväzu protifašistických bojovníkov na Slovensku. V osmdesátých letech údajně zmizel při cestě na Západ…

Československá armáda, a po rozdělení společného státu armády česká a slovenská, se ani po sedmdesáti letech nedokázaly omluvit a vyjádřit lítost nad masovými vraždami a násilím proti civilnímu obyvatelstvu, jichž se v roce 1945 dopouštěly a jejichž šetření bránily. 

Na letošní červnovou pietu k uctění obětí v Lidicích přišla řada politiků a bylo položeno přes osmdesát věnců. Kdo si devatenáctého června připomene sedmdesáté výročí masakru, při kterém zahynulo víc lidí než v Lidicích? Dnes je to už pouze věc našeho svědomí…

psáno pro www.hlidacipes.org

Jan Urban (novinář)

Jan Urban (* 27. března 1951 Hradec Králové) je český novinářpedagogdisident komunistického režimu, signatář Charty 77, spoluzakladatel, lídr a mluvčí Občanského fóra.


 

Biografie[editovat | editovat zdroj]

V roce 1974 absolvoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze obory filosofie a historie. Před sametovou revolucí pracoval jako středoškolský učitel a v dělnických profesích. Po roce 1987 přispíval do tehdy nelegálních Lidových novin. V letech 1988–1989 se podílel na činnosti klubu reformních komunistů Obroda. V období 1989–1990 se pak angažoval v Občanském fóru, jehož se stal mluvčím a lídrem pro první svobodné parlamentní volby konané v červnu 1990. Z politického života odešel den po oznámení jejich výsledků, kdy bylo zřejmé, že Komunistická strana Československa byla poražena.


 

P.S. Opravdu zajímavý "disident komunistického režimu" .....


 


 

 

Náhledy fotografií ze složky U NÁS V KOCOURKOVĚ