Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


CO JE ZA PUSSY RIOT ZA MORÁLNÍ DEKANDENCI. PŘÍSPĚVĚK PANA VLASTIMILA PODRACKÉHO

1. 12. 2014

Pussy Riot a nové náboženství

Vlastimil Podracký

 

Případ Pussy Riot ukázal úpadek právního a pravdivého myšlení jako viditelný segment morální krize. Nejde o pravdu, ale jen o propagandu; pojmenování jevů se degraduje jen na tu část objektivní skutečnosti, která propagandě slouží. Pojmy potom dostávají jiný význam v kontextu „použitelnosti“ pro propagandu a šíření lží. Sprosťárna vyslovená Zemanem má jiný význam než ta, kterou vysloví Pussy Riot. Ba co dím, sprosťárna předváděná Pussy Riot sprosťárnou není, zatímco jediné sprosté slovo vyslovené Zemanem je neuvěřitelnou žumpou (tím ho neomlouvám, jen srovnávám neadekvátní reakce).

 

Jak vysvětlit našim mladým ženám, že se nemají chovat jako Pussy Riot, když ony jsou přece „hrdinkami“ a dostali Havlovu cenu? Co všechno jsme dali do boje proti Putinovi? I pokles vlastní morálky, sebezničení vlastních hodnot relativizací různých ocenění, které se tímto degradují na cár papíru, který dostane každý, kdo bude sledovat jistou politickou linii. Rozvrat, který je podporován v Rusku, nás nerozvrátí? My jsme mu nakloněni mnohem více než Rusové. Celá kauza vypadá, jakoby odpůrci Putina nemohli proti němu ideově postavit nic hodnotného, nic význačného než obhajobu pornografie a homosexuality.

Bez váženosti pojmů nemůžeme udržet pojmovou správnost. To je úpadek spravedlivé úvahy. Když kosovští Albánci mají právo rozhodovat o svém osudu, určitě se to neodpírá ani Kataláncům a Skotům, Turci odtrhli severní polovinu Kypru obydlenou Turky, aniž by se to výrazně komentovalo, ale obyvatelé východní Ukrajiny a Krymu toto právo nemají. Když celá společnost je vychovávána v této schizofrenii, jaké normy potom lidé budou uznávat?

Kam se poděla spravedlivá úvaha o rovnosti práv? Není snad na stole otázka: nejsou potom ohrožena i práva jiná? Nebudeme i my souzeni tímto dvojím právem, když se to mocným zachce? Lépe řečeno, na kterou stranu tohoto dvojího metru se dostaneme, když si zachováme nějakou nezávislost, nebudeme poklonkovat a líbat mocným onu pověstnou zadní část těla? Co si mají myslet dorůstající děti a vůbec všichni, kdo nejsou ještě zatíženi touto schizofrenií? Jak vychovávat děti? Jen v tom poklonkování?

 

Je svobodnému člověku dovoleno cokoliv?

Ale i svobodný člověk svoje jednání vede podle výchovy a přesvědčení, které přijal pod nějakým ideovým působením. Výchova je tedy podstatná. Ale dnešní škola už odstoupila od výchovy v ideálech, to by totiž nebylo multikulturní. Člověk modernitní společnosti nesmí ideály přijmout pod vedením státu, veden je pouze k naučení nějakým nástrojům chování, které může být použito v zájmu jakékoliv ideje, tedy i v mešitě nebo pod působením zhoubné sekty. Většinou ovšem nepřijme nic a řídí se přirozeným egoismem hédonického a konzumního zaměření. Pokud se nějaký režim snaží o výchovu v ideálech, je nebezpečný a musí být zlikvidován.

Současný západní režim uznává pouze lidská práva a vyznává je jako náboženství. Ale jen ta, která sám stanovil, nikoliv jiná. Současná tzv. lidská práva jsou výsledkem nepřirozeného marxistického rovnostářství, pomýleného kodexu rovnosti všeho se vším, ustanoveného v prostředí nezodpovědné vzpoury proti tradičním hodnotám a proti zodpovědnosti za budoucnost společnosti. Proto také se nikdo neptá, zda tato práva společnost ničí nebo ne a zda taková společnost je kontinuální. Tato vyjmenovaná práva jsou prostě modlou, a ptát se, je nepatřičné.

Jakmile se začne přemýšlet o nutnosti společnost zachovat, hned se jeví mnohá lidská práva jako nesmyslná a dokonce pro společnost nebezpečná. Určitě jsou správná lidská práva umožňující existenci demokracie a tržní ekonomiky (občanské svobody a rovnost před zákonem, rovnost příležitostí, svoboda volby atd.). Individuální práva ovšem je nutno zkoumat z hlediska prospěšnosti pro společnost a tady už se zájmy společnosti a některých práv jednotlivců rozcházejí.

 

Dvojí metr práv

Modla tzv. lidských práv obsahuje jen práva jednotlivců, ale to není individuální svoboda, ta vyžaduje zodpovědnost, modla lidských práv ne. Člověk, který se stal modlou, z toho v podstatě nic nemá, pouze byl odloučen od společnosti, která je povinna mu jeho práva plnit, ale on jí nemusí nic vracet. To není zodpovědný individualismus, ale nový druh izolace jednotlivce, který nazývám „odloučení“ založené na jakémsi „božství“. Je to hlavně odloučení od podstatných přirozených principů, které vyžadují práci a zodpovědnost, od rodiny, od národa, od obce atd. Žena a muž nežijí v komplementárním svazku lidského páru tvořícího společenstvo se svými právy a povinnostmi, ale jsou vzájemně „odloučeni“ jako „bohové“ bez zodpovědnosti k sobě vzájemně, ale i k tomuto svazku, který založili. Jsou připraveni pouze vybírat to, co se „bohům“ sluší, tedy hédonické požitky. Pár jako takový práva a povinnosti nemá, má je jen jednotlivec a to i proti přirozeným právům lidského rodu na kontinuální existenci.

Nové náboženství je kosmopolitní ideál dělající z člověka ptáka potulujícího se bez zodpovědnosti světem, bourajícího všechny staré předsudky a závislosti. Protože ovšem člověk ve skutečnosti není „bůh“ ani pták, nemůže jako živočišný druh bez společnosti přežít, nezakládá rodinu, nemá vztah k žádnému společenstvu, navyšuje jen vlastní konzum, ale nic netvoří. Hlavně neinovuje kulturu svého národa podle potřeb doby a tím tato kultura se stává pouhým folklórem; protože nemá hédonický charakter, nemůže odporovat světové kultuře zvráceností, násilí a pornografie vyhovující kosmopolitům. V rámci tohoto nového světového náboženství potom není hlásána kultura jiná než ona univerzální, hédonická, která dovede absorbovat pouze univerzální zvrácenosti a pornografii, protože nic jiného nemá.

Jednotlivec je posvátný i tenkrát, když narušuje funkci společnosti a chová se svévolně. Jeho práva se mu vnucují, i když je nechce, nemá tedy individuální svobodu rozhodnout se právo nepřijmout. Jednotlivec je modla a ta nemůže o sobě rozhodovat. Národy jsou tváří v tvář tomuto náboženství bezprávné, pokud jej nepřijmou, jsou vydány libovolné zvůli. Stačí, když nedovolí pochody homosexuálů a pornografii Pussy Riot.
Kontinuální společenstva, ze kterých všichni pocházíme, měla svůj tradiční řád, který obsahoval i pravidlo pro vznik rodin. Toto pravidlo navazovalo na přirozené lidské instinkty a řídilo jejich projev. Promiskuita mladých lidí byla ostrakizována, sex byl usměrněn do manželství a tím vznikla rodina v mladém věku rodičů a prostor k dostatečné natalitě. Dnes na základě práva na jakoukoliv svobodu, tedy i sexuální, žijí mladí lidé bez dětí, ve vyšším věku už mají ženy biologické problémy a prostě rodina je omezena, často nezaložena a děti se rodí různými nepřirozenými způsoby a mnohdy poškozené.

Rodina je ovšem diskriminována i jinak. Matky se zpozdí v profesní kariéře, mají nízký důchod, protože méně vydělávají, přitom ti, kteří tuto přirozenou povinnost nevykonají, mají obvykle menší problémy v životě a dostatek peněz na stáří, protože důchody jim platí děti někoho jiného, na jehož výchově se nepodíleli. Kde jsou tedy práva, spravedlnost?

Práva homosexuálů mají sice okrajový charakter, ale propagace homosexuality může svést jedince stojící na okraji orientací k homosexuální a tím opět narušit porodnost, počet dětí a jejich správnou výchovu.

Právo na dědictví kultury otců je to poslední, co by bylo v západní modernitě uznáváno. Právo na to, že domácí kultura má přednost, protože ona to byla, která zemi přivedla do vyspělosti a kvality života, je dnes směšné. Uznáváno je jen materiální dědictví a to ještě jen individuálně.

Dvojí metr práv je odvozen od vyznávání jednotlivce jako modly. Společnost je bezprávná, její budoucnost není důležitá, jakýkoliv kolektivní útvar (národ, stát, obec, rodina), pokud ještě existuje, je jen nástrojem, sám o sobě práva nemá.

 

Závěr:

Náboženství vybraných individuálních lidských práv a svobod je stejně netrpělivé, svárlivé, zneužitelné mocenskými skupinami, fanatické a volá po totálním ovládnutí světa stejně jako náboženství jiná (jedním ze světců se stal i Václav Havel). K těmto účelům je schopno všech nemravností, které dějiny poznaly, včetně omezování svobody a demokracie. Toto náboženství je zase jen dogmatem dovolujícím vše a především globální kapitál je jeho nositelem, protože mu vyhovuje. Tady opět nastupuje pojmový chaos jako metoda obhajoby a šíření tohoto náboženství. Věci mají odlišný význam, pokud náboženství (a za ním stojící skupině) slouží nebo když neslouží. Od tohoto náboženství a zájmů jej doprovázejících se stejně tak odvíjí dvojí metr na světové dění, na posuzování jevů a tím je i připraveno diskriminovat a nedovolovat práva jiná. Přitom vlastní obsah fundamentálního dokumentu nemusí být nikterak zhoubný, pokud se nepřežene a neprohlásí za jediné dogma a zahrne se do společenského řádu zároveň s právy ostatními.

Na rozdíl od jiných náboženství je ovšem bez Boha, adoruje lidského jedince a jeho konzumerismus a hédonismus. To přináší nezanedbatelné odlišnosti od doposud poznaných náboženství: Tzv. lidská práva jsou jen jakási mantra, avšak především hédonismus, konzumerismus, nezodpovědná svoboda a nezájem o osud společnosti jsou vlastnosti tohoto náboženství, které vedou společnost do krize a zániku. Zároveň jsou to vlastnosti přitažlivé pro některé lidi žijící v tradičních společnostech, kteří se chtějí zbavit zodpovědnosti k rodině a vlastní kultuře. Proto je zapotřebí revolucí, využití mladých lidí, kteří touží po hédonismu, zbaveni tradičních hodnot nemají rodinu jako prvořadý cíl, vidí konzumní život jako vzor a tradice pokud zůstávají, jsou pro ně pouze folklórem.

Proti tomu se těžko něco staví, jedině muslimové dokázali pomocí peněz z ropy, násilí a fanatismu ve svých uzavřených komunitách vzdorovat. Tím se islám nebezpečně šíří, protože lidsko-právní náboženství svým „odloučením“ a zamítnutím společenské zodpovědnosti samo sebe zbavilo nástrojů, jak tomu zabránit.